Aiša
23 let, žije s manželem a třemi dětmi v táboře Nduta

Moc se raduji z narození syna, ale také si dělám velké starosti o jeho budoucnost. Během jeho porodu nastaly komplikace. Nemůže pořádně dýchat, nehýbe se, doteď ještě ani jednou nezaplakal, ani nevydává žádné jiné zvuky, jaké miminka normálně vydávají. Taky není schopen sám sát mléko, a tak ho musí krmit pomocí hadičky. Je mu jen pět dní, ale už zažil tolik utrpení. Vím, že je před ním život plný trápení – jakou naději má dítě narozené v uprchlickém táboře?
Když myslím na budoucnost, jsem smutná. Nemám žádné peníze, ani žádnou možnost, jak se o své miminko a dvě starší děti postarat. V táboře jsem už deset měsíců, ale jídlo je pořád problém – nemám suroviny, které potřebuji, abych mohla připravit pořádné jídlo. Zásoby nám většinou dojdou mnohem dřív, než dostaneme další. Snažím se pro děti dělat maximum, ale i tak nejedí, jak by měly, a taky nemají dost oblečení.
Mívala jsem tolik snů, ale teď se je snažím vytěsnit ze své mysli – nemám už žádnou možnost dělat si nějaké plány nebo se nějak rozvíjet. Cítím se tady v pasti a přeju si, abych našla nějaké bezpečné místo, kam by se dalo utéct, ale nemám kam jít. Když si vzpomenu na to, co se mi stalo u nás doma, uvědomím si, že je lepší zůstat tady v Ndutě. Už se nikdy zpátky do své země nevrátím. Místo toho se prostě musím snažit najít způsob, jak fungovat tady.
(únor 2017)

Číst všechna svědectví