Alí Otman
Jeden z vůdců komunity v Šatíle

Na prostoru zhruba půl kilometru čtverečního tady žije okolo 30 tisíc lidí. Protože se Šatíla nemůže rozrůstat do stran, roste do výšky. Před pěti lety tu byla hustota obyvatel nižší, ale po vypuknutí syrské krize se do tábora přistěhovalo mnoho Syřanů. Žijí zde také chudí Libanonci.
Tohle místo nebylo původně zamýšleno pro tak velký počet lidí a infrastruktura je velmi stará a nevyhovující. Když se na Šatílu podíváte, uvidíte, že některé uličky jsou v podstatě tunely. Lidé tu nemohou pořádně dýchat, protože tu není čerstvý vzduch, a to způsobuje respirační choroby. Voda z vodovodu je většinou slaná a je příčinou dermatologických onemocnění. Dovážíme sice vodu zvenku, ale nádrže nejsou řádně udržované.
Nemáme už ani místo na pohřbívání mrtvých. Otvíráme stávající hroby a nově zesnulé pokládáme na ty, kteří zemřeli před nimi.
Máme zdravotní problémy, protože v táboře není skutečná nemocnice. Narodil jsem se v Libanonu, ale nikdy jsem neměl přístup do žádné veřejné nemocnice. V táboře je jediná oficiální klinika, kde pracuje jeden lékař a jeden gynekolog (kromě zdravotního střediska a centra péče o matku a dítě Lékařů bez hranic). Jsem Lékařům bez hranic vděčný za to, že v táboře působí. Jejich přítomnost zmírňuje utrpení místních lidí.
Mnoho mladých Palestinců spolupracuje s Lékaři bez hranic v Šatíle a v táboře Burj el-Barajneh. Je to pro nás důležité, protože se potýkáme s vysokou nezaměstnaností mladých lidí. V Libanonu existují omezení, která zabraňují firmám najímat Palestince a Syřany. Ani vzdělaní lidé, jako lékaři nebo inženýři, nemohou najít práci. V přízemních prostorách v Šatíle už nejsou žádné volné byty ani pokoje – všechny se proměnily na nejrůznější obchody, jak se lidé snaží vydělat si na živobytí.
Tábor byl mnohokrát poničen a znovu postaven. Teď tu máme malé domy s byty. Mají od jednoho do tří pokojů a rodiny mají pět až deset dětí. Všichni žijí pohromadě v těch malých bytech, protože nemají na vybranou, nemohou si dovolit pronajmout bydlení mimo tábor – je to pro ně příliš drahé. Jen málo Palestinců, kteří mají práci, si může pronajmout něco mimo uprchlické tábory, zatímco většina našich lidí žije v Libanonu v táborech. To odrazuje mladé lidi od svateb a zakládání rodin.
Ale doufáme v lepší budoucnost a pracujeme na ní. Věříme, že vzdělání může naši budoucnost změnit. Pracujeme s dětmi a snažíme se jim zajistit vzdělání; možná tak získají lepší příležitost získat práci. Ale i to je problematické. V Šatíle je škola, která má 700 žáků. Kvůli tomu se učí ve dvou směnách, je tu ranní a odpolední vyučování. Ve třídách je kolem čtyřiceti dětí. Škola pokrývá základní a střední vzdělání. Poté mohou studenti pokračovat na univerzitě jen v případě, pokud si to jejich rodiče mohou dovolit.
Máme také komunitní centrum, kde organizujeme sociální aktivity pro naše děti. Učíme je řemesla, pronajímáme si hřiště mimo tábor, bereme je na výlety, snažíme se o interakce s dalšími libanonskými asociacemi. Děti milují plavání v moři a rády hrají fotbal. V Šatíle existují ještě další soukromé iniciativy, je tady třeba hudební skupina, která hraje národní a vlastenecké písně, je tu muzeum palestinského dědictví, výstavy fotografií a další lidé organizují pro děti řadu aktivit.
(červenec 2016)

Číst všechna svědectví