Aja
syrská uprchlice, matka, 16 let

Před válkou jsme s rodinou pravidelně navštěvovali Libanon jako turisté. Když jsme však jednoho dne opět přijeli, zjistili jsme, že se už domů – do syrského guvernorátu Idlíb – nemůžeme vrátit. Poté, co v Sýrii vypukla krize, Idlíb, stejně jako mnohé další regiony, už pro nás nebyl bezpečným místem. Byli jsme nuceni zůstat v Libanonu. To bylo před pěti lety a od té doby jsme neměli šanci se domů vrátit.
Nikdo z naší rodiny v Idlíbu nezůstal. Příbuzní jsou roztroušení v Libanonu, v Saudské Arábii a část rodiny žije v Damašku. Pokud víme, jsou prozatím v pořádku a v bezpečí. Já momentálně žiju se svým mužem a s naším malým synem v Sabře, chudé čtvrti v hlavním městě Libanonu, která je nedaleko Šatíly.
Doma v Sýrii měl můj otec obchod, kde prodával zeleninu. V Libanonu si vydělává na živobytí prodejem zeleniny z vozíku, se kterým křižuje Bejrút. Můj dvaadvacetiletý manžel dělá totéž. Tatínkovi se moc nedaří. Je to už starší muž a pracuje s mladými muži, kteří někdy prostě nepřijdou do práce. Můj muž si ale zatím vede relativně dobře.
Neplánovala jsem, že bych se vdávala tak mladá. Kdyby mi válka dramaticky nezměnila život, možná bych v Sýrii dál chodila do školy. Studovat v Libanonu pro mě bylo obtížné. Tady se některé předměty vyučují v cizím jazyce, zatímco v Sýrii bylo veškeré vyučování v arabštině. Tak jsem začala pracovat jako kadeřnice. Pak jsem se zamilovala – můj muž je také Syřan a rodinný přítel. Vzali jsme se, porodila jsem syna a odešla z práce.
V prvních měsících po svatbě jsme museli žít společně s mojí nebo s manželovou rodinou. Teprve nedávno se nám podařilo pronajmout si vlastní pokoj. Bydlíme teď sami s naším synem a máme trochu soukromí.
Přestože manžel vydělává, poplatky za zdravotní péči jsou příliš vysoké. O klinice Lékařů bez hranic jsem se doslechla od kamarádek a sousedek, a když jsem otěhotněla, začala jsem tam docházet kvůli prenatální péči. Pak jsem tam porodila syna Mohamada. Na kliniku docházím pravidelně do poporodní poradny, na vyšetření a očkování.
Většina mých přátel v Libanonu jsou Syřané a navzájem se podporujeme. Přesto se mi stýská po domově a po mé zemi. Doufám, že se tam jednou vrátíme. Doufám, že tam bude mír, že se přestěhujeme zpátky a vybudujeme si tam s mužem domov.
Moje rodina se teď nikam dál nechystá. Jsme v Libanonu, protože už to tady známe. Zároveň ale chápu syrské uprchlíky, kteří pokračují v útěku do dalších zemí. Jsou velmi chudí a zoufalí.
(červenec 2016)

Číst všechna svědectví