Charles Gaudry
Vedoucí mise Lékařů bez hranic

Tisíce lidí, kteří nazývají Dadáb domovem, mají velmi omezené možnosti. Nedávno jeden z pacientů programu psychologické podpory Lékařů bez hranic spáchal sebevraždu, jelikož mu byla zamítnuta žádost o přemístění do jiné země. Tento tragický příběh je příznačný pro tohle místo, kde jsou v pasti statisíce lidí, kteří přežívají s malou nadějí na lepší budoucnost.
Uprchlíci jsou dnes uvázlí v táborech na vyprahlé půdě u hranic se Somálskem. K jakékoliv cestě mimo tábor, i kvůli naléhavé lékařské pomoci, potřebují povolení. Lidé v Dadábu jsou téměř ze sta procent závislí na humanitární pomoci. Pár šťastlivců dostává finanční pomoc od příbuzných, kteří žijí jinde, ale pro většinu je samostatnost pouhou fantazií.
Život závislý na krizové humanitární pomoci obecně znamená přežít s pouhými 20 litry vody denně, pokud máte štěstí. Znamená to žít v přístřešku vyrobeném z igelitové plachty. Znamená to také dostávat měsíční dávky jídla, které mohou být bez varování sníženy, nebo zrušeny z důvodů finančních nebo kvůli špatnému zásobování. Pomoc podléhá „velkorysosti” mezinárodního společenství a závisí i na množství jiných humanitárních krizí ve světě, které odčerpávají část peněz putujících na humanitární pomoc. A roli hrají i celosvětově dostupné zásoby.
Jaké jsou tedy možnosti uprchlíků dostat se z této situace? Teoreticky jsou tři: dobrovolně se vrátit do země původu, nechat se přemístit do jiné země, nebo získat povolení a zůstat v zemi, kde dostali poprvé azyl.
Ve skutečnosti pouze malá část uprchlíků dobrovolně žádá o repatriaci, jelikož v Somálsku stále zuří válka. Mnoho obyvatel tábora se v Dadábu narodilo a mají děti, které mají na Somálsko velice slabé (pokud vůbec nějaké) vazby. Z těch, kteří žádají o povolení pro přesídlení do jiné země, jej každý měsíc dostane pouze několik desítek. Pokud chtějí uprchlíci zůstat trvale v Keni, jejich jedinou možností je zůstat v táboře.
Dadáb byl zamýšlen jako dočasné řešení, které se však stalo trvalým.
Jedná se o výtažek z komentáře původně publikovaného v Daily Nation v Keni. (19. června 2015)

Číst všechna svědectví