Širín Chodor
Syrská uprchlice v Šatíle

Jmenuji se Širín Chodor. Uplynulé roky nebyly lehké. Kdybych měla popsat dobu, která uplynula od našeho odchodu ze Sýrie, řekla bych, že to vychází na jeden dobrý den v měsíci. Snažím se trávit tyhle dobré dny se svou rodinou. Když můžeme, jdeme na veřejnou pláž nebo na piknik. Hodně pro mě znamená, že můžeme trávit čas spolu. Nemohu být s rodinou pokaždé, kdy bych chtěla. Pracuji tehdy, když dostanu nabídku. Kdybych ji odmítla, nevydělala bych dost, abych podpořila rodinu.
Když vzpomínám na svůj domov Sýrii, mám pocit, že se tam není za kým vracet. Celá má rodina, všichni příbuzní odešli, někteří jsou v Turecku, jiní v Egyptě nebo v Německu. Chci se vrátit domů, ale situace je napjatá a já vím, že by tam mé děti nebyly v bezpečí. To je to nejdůležitější – zůstanu kdekoli, kde budu mít jistotu, že jsou v bezpečí.
Podmínky, ve kterých žijeme, jsou těžké, ale děkuji bohu, že jsme zdraví a máme jeden druhého. I kdybychom měli k jídlu jen chleba, stačilo by nám to.
Když manžel nedostane práci, pracuju jako uklízečka v kancelářích nebo prodávám balíčky ubrousků u silnice. Když pracuji, nechávám dva své nejmladší syny doma s jejich otcem a Muhammada beru s sebou.
Život v Sýrii byl pro nás mnohem lepší. Nemusela jsem tam chodit do práce, protože manžel pracoval na plný úvazek jako automechanik. Tady je všechno strašně drahé. Nikdy nemám dost peněz, abych pokryla potřeby rodiny. Když já nebo manžel nebudeme mít práci, děti prostě nebudou mít co jíst. Když onemocní, beru je na kliniku Lékařů bez hranic. Když jsem čekala dvojčata, měla jsem komplikace a porodila jsem v osmém měsíci. Navštívila jsem středisko péče o matku a dítě Lékařů bez hranic v Šatíle, kde se o mě postarali. Můj případ byl komplikovaný, protože trpím anémií, a čekala jsem dvojčata, takže mě Lékaři bez hranic nechali převést do nemocnice a pomohli mi zaplatit inkubátor, kde obě dcery zůstaly dvacet dní. Zemřely ale několik týdnů po návratu domů.
(červen 2016)

Číst všechna svědectví