George Hunter
Psycholog Lékařů bez hranic v táboře Nduta

Žijí tady lidé, kteří třeba ještě před šesti měsíci měli domov, bydleli ve městě, jejich děti chodily do školy, oni každé ráno vstávali do práce. A teď žijí ve stanu a většina z nich nemá nic. Museli uprchnout. V mnoha případech ztratili své blízké, přátele. Takže všichni, kteří tady žijí, jsou do určité míry traumatizováni. Rozdíl je jen v tom, jak se trauma projevuje – někteří nemohou spát, další nejedí, jiní trpí bolestmi břicha. Všichni však mají nějaké problémy.
Žije zde hodně lidí, jejichž rodinní příslušníci jsou v jiných táborech. Někdy vůbec nevědí, kde je jejich rodina, kde jsou jejich děti. Setkáváme se s dětmi, které ztratily své rodiče. Setkáváme se s lidmi, kteří v minulosti již dvakrát či třikrát ze své země uprchli. Utekli, všechno opustili, všechno ztratili. Pak to vypadalo, že se situace uklidnila, oni se vrátili, dali své životy dohromady, jak nejlépe mohli, a pak museli znovu uprchnout. Takže jsou znovu traumatizováni. Tento cyklus se opakuje a pokaždé je to horší a horší. Méně a méně stability, méně a méně naděje.
Obzvlášť zranitelné jsou děti, protože tábor je vlastně takovým malým městem. A osamocené děti se v různých situacích snadno stávají oběťmi. Nejsou dostatečně vyspělé nebo nevědí, jak funguje zdejší systém. Jak jednat s úředníky, jak získat jídlo, jak získat stan – to jsou záležitosti, které jsou složité pro všechny obyvatele tábora, natož pro děti. Je to komplexní systém, který je pro děti téměř nezvládnutelný.
Tyto tábory vznikly velice rychle a teď se snaží, aby tu věci fungovaly. V táborech nyní živoří několik set tisíc lidí. Tito lidé dostávají sušené jídlo; je období dešťů, není žádné dřevo, a tak je těžké vařit a připravovat jídlo. Uprchlíci tak musí chodit na dřevo do lesa. A žena, která jde sama do lesa pro dříví, je samozřejmě velice zranitelná. Latríny nejsou osvětlené, což může být pro ženy, které tam uprostřed noci chodí samy, také velice nebezpečné.
Tady v táboře máme poměrně velké týmy pracovníků poskytujících psychologickou péči. To, že se z vás stal uprchlík, ještě neznamená, že jste přišel i o svou profesi. Takže v těchto velkých táborech je možné nalézt Burunďany, kteří dříve působili kupříkladu jako sociální pracovníci či psychologové.
Z hlediska duševního zdraví je velice důležité se v táborech věnovat takzvané normalizaci prožitku. Konkrétnímu pacientovi je tedy třeba vysvětlit, že to, že má například noční můry a nemůže v noci spát, není způsobeno tím, že se zbláznil nebo trpí nějakou duševní poruchou, ale je to důsledkem toho, co prožil. Zpráva pro pacienta, a je to velice silná zpráva, zní: ‚Šílená je situace, kterou jste prožil, ne vy‘. Velice často se trauma a úzkost projevují fyzicky. Proto se tak často setkáváme s případy bolestí břicha nebo chronických bolestí hlavy. Někdy stačí o všem mluvit, normalizovat prožitek a naslouchat. Zjistili jsme, že tento postup má obrovský pozitivní dopad.
Hodně mě překvapuje rozsah celé této situace a to, že to zřejmě nikoho moc neznepokojuje. My děláme, co můžeme. Uprchlíci dělají všechno, co mohou, aby se o sebe navzájem postarali. Mně osobně připadá úžasné, že po tom všem, čím si tito lidé prošli, mezi nimi funguje neuvěřitelná soudržnost a starostlivost.
(leden 2016)

Číst všechna svědectví