Hassan Sugal Takoy
Sociální pracovník v Dadábu

Ze Somálska jsme museli utéct v roce 1992, když mi bylo pět let. Nemohu si vybavit, co přesně se tehdy dělo, ale živě si pamatuji boje během občanské války.
Povídalo se, že znásilňují ženy. Moje matka se z obav před výhrůžkami různých mužů schovávala v křoví. Jednou ji nějací muži našli, zbili a nechali ji v bezvědomí. Mého otce zabili, když jsme se pokoušeli utéct. Zaútočili na něj neznámí ozbrojení muži. Některé z našich sousedů také zabili a sebrali jim všechen dobytek.
Matka nás odvedla do jiné vesnice, kde byla situace o něco klidnější. Tam se dozvěděla, že lidé utíkali do Liboi, města na keňských hranicích, a tak jsme šli také. Zůstali jsme tam deset dní, než nás přemístili do tábora Dagahaley v Dadábu. Pamatuji si, jak jsme dostali stan a základní kuchyňské potřeby.
V té chvíli začal náš život uprchlíků. Byl to vyčerpávající čas plný strachu. Všichni byli hladoví a matka byla velice smutná. Bylo velmi těžké jí vidět plakat pokaždé, když vyprávěla o útěku ze Somálska. Musel jsem vždy odejít z našeho stanu a brečel jsem. Věděl jsem ale, že kvůli ní musím zůstat silný. Vrátil jsem se a držel ji za ruku, abych ji uklidnil. Naši sousedé se k nám přidávali a utěšovali nás, ale matka byla velice podezíravá a od smrti manžela nikomu nevěřila. Bála se. Domnívala se, že manžela ji zabil někdo, kdo byl také na útěku. Kvůli tomu bylo pro moji rodinu velmi obtížné získat jakoukoliv podporu.
Bylo to pro nás velice bolestné období. Nikdo by neměl takto žít: útěk před válkou, hlad a nenávist. To je špatný život.
V roce 2003 matka zemřela. Najednou si začala stěžovat na bolest na hrudi a za pár měsíců se přidaly velké bolesti hlavy. Její stav se zhoršoval každým dnem až do chvíle, kdy začala zvracet krev. Tři měsíce byla upoutána na lůžko a pak zemřela. Byl jsem ještě teenager. Nemusela zemřít, bylo jí teprve padesát let. Po její smrti jsme zůstali osamělí.
Moje reakce na oznámení, že se tábor Dadáb zavírá*, byla frustrace, šok a strach. Byl jsem vyděšený a nemohl jsem se hnout. Pokud se budu muset vrátit, vím, že nebudu v bezpečí. Bojím se, že budu násilně přinucen připojit se k ozbrojeným skupinám. Jsem opravdu vyděšený. Nechci zemřít, je mi teprve 29 let. Dagahaley je pro mě domovem.
(13. října 2016)
* Keňská vláda v květnu 2016 oznámila, že uprchlický komplex Dadáb uzavře, což by v podstatě znamenalo konec 25 let trvající pomoci těm, kteří toto místo nazývají domovem. Téměř o rok později, v únoru 2017, Nejvyšší keňský soud rozhodl, že by uzavření táborů bylo nelegální. Nicméně vláda i nadále podporuje myšlenku uzavření Dadábu, ačkoliv lhůta pro uzavření už vypršela v květnu 2017.

Číst všechna svědectví