Jean-Claude
29 let, vedoucí týmu zdravotních sester

V táboře Nduta žiju už přes rok. Život tady je velice těžký, ale v jistém smyslu jsem na to už zvyklý, protože jsem zde v podstatě vyrostl. Z rodné země jsem poprvé utekl se svými rodiči, bratrem a třemi sestrami, když mi bylo devět. V táboře jsem pak žil osm let. Poté jsem se vrátil domů, kde jsem založil rodinu, a dokončil studia ošetřovatelství. V roce 2015 jsem však znovu musel uprchnout.
Když jsem znovu přijel do tábora, náhodou jsem potkal starého známého. Navrhl mi, ať se pokusím najít si práci u Lékařů bez hranic. Tak jsem to zkusil, požádal o místo a začal pro ně pracovat jako překladatel. Po měsíci a půl mi nabídli práci vedoucího ošetřovatelského týmu. Tuto práci dělám už osm měsíců. Mým úkolem je výcvik a řízení ošetřovatelského personálu a zabezpečení dostatku sester a zdravotnického materiálu na našem oddělení. Kromě toho zajišťuji, aby pacientům byla poskytována péče v souladu s lékařskými standardy.
Nduta bývala mnohem menší než je teď. Za ty roky sem přišlo tolik uprchlíků, že tábor je velký jako město. I přesto, že zde ve špatných podmínkách žije víc než 123 tisíc lidí, v poskytování lékařské péče došlo ke zlepšení. I tak je ale mnoho uprchlíků nemocných, hlavně ti nově příchozí. Přichází k nám hodně lidí s malárií a s infekcemi dolních cest dýchacích. Mnoho lidí nemá dostatek jídla a oblečení. Problémem je taky nedostatek mýdla, protože pak není možné dodržovat hygienu, a snadněji se tak přenášejí nemoci. Stále více nás znepokojuje situace kolem vody. Je jí čím dál méně, takže si lidé nabírají špinavou vodu z řeky. Když ji vypijí, mohou dostat průjem nebo jinou nemoc, což pro ně může být velice nebezpečné, někdy i smrtelně.
Moje práce v Ndutě je někdy náročná, ale já se nebojím tvrdě pracovat a pomáhat lidem, kteří potřebují naši pomoc. Jsem vděčný za možnost pracovat pro Lékaře bez hranic a jsem pyšný na to, že mohu pomáhat svým lidem společně s kolegy z různých zemí světa. Díky nim se cítím bezpečně a pod ochranou. I tak mě ale trápí, co se mnou bude, až Lékaře bez hranic opustím, jaké pracovní příležitosti budu mít.
Nejtěžší na životě v táboře je pro mě ale to, že nevím, co se stalo s mojí rodinou. Musel jsem utéct sám, a tak nevím, jak jsou na tom mí rodiče, sourozenci, žena a dvě děti. Mému synovi je pět a mojí dceři byly nedávno čtyři; mám o ně velké obavy. Pořád na ně myslím a přemýšlím o tom, jestli jsou ještě naživu. Bez své rodiny se cítím sám.
(leden 2017)

Číst všechna svědectví