Mahmúd Darviš Sallam
Sociální pracovník Lékařů bez hranic v Šatíle

Před čtyřmi měsíci jsem začal pracovat pro Lékaře bez hranic jako sociální pracovník. Mám na starosti vytváření vazeb a komunikaci s místní komunitou v souvislosti se všemi službami, které poskytujeme pacientům. Mým úkolem je také zprostředkování kontaktů s neziskovými organizacemi, za tímto účelem jednáme se Syřany, Palestinci i uprchlíky z Iráku, a s mnoha dalšími.
Žiju v táboře Burj el-Barajneh, který je z hlediska výzev a problémů srovnatelný se Šatílou. Sám jsem palestinský uprchlík a v Šatíle i našem táboře jsou velké problémy s infrastrukturou. Například elektřina není v pořádku, voda je slaná a špatná, prostory úzké a stále se to zhoršuje. Už před syrskou krizí a přílivem dalších uprchlíků byly tábory plné. To vytváří ze sociálního a ekonomického hlediska tlaky. Jde to tady od desíti k pěti, přestože mnozí lidé se snaží pomáhat. Ale potřeby jsou větší.
Dotýká se to i mně osobně. Nemůžete si odpočinout. Neexistuje tu soukromí. Chodíte po ulicích, které jsou přeplněné, a když jste doma, mačkáte se na malém prostoru. Kromě toho vás vyčerpává, jak je všeho nedostatek. Z hlediska práce je toho opravdu hodně a není to žádná rutina. Ale hodně se toho naučím a tato zkušenost mě stále naplňuje.
Je tu spousta nemocí a deprese pramenící z válečných traumat či všudypřítomné chudoby; jsou tu chudí a pak ještě chudší. O střední třídě se tady nedá mluvit.
Je to palestinský uprchlický tábor, a to by si měli všichni uvědomit. Kdokoli se rozhodne tady žít, musí počítat s nedostatkem, a přestože to tu není úplně bezpečné, je to levnější a mnohem bezpečnější než venku.
(20. července 2017)

Číst všechna svědectví