Mašala
Osvětová pracovnice Lékařů bez hranic

Jmenuji se Mašala. Jsem syrská Kurdka. Jsem vdaná matka čtyř dětí. Pocházím z Dereku, ale vyrostla jsem v Damašku, který je mým domovem.
Můj manžel byl umělec, živil se jako učitel hudby. Kromě toho také pracoval jako obchodník. V Sýrii jsme vedli velmi dobrý život, byli jsme šťastní. Měli jsme vlastní dům. děti chodily do školy, s mužem jsme oba měli práci. Žili jsme si svůj život, dokud nezačala tahle válka.
Válka byla všudypřítomná. Bojovalo se jen čtvrt hodiny cesty od nás a slýchali jsme výbuchy a střelbu. Občas nás v noci exploze budily a děsily naše děti. Museli jsme je odvést do přízemí a uklidnit. Na nic jsme se nepřipravovali. Myslela jsem, že ze Sýrie nemůžeme odejít.
Nečekali jsme, že Sýrie bude někdy takhle zdevastovaná. Když jsme sledovali válečné zpravodajství z ostatních regionů, bylo nám těch lidí líto. Nemysleli jsme si, že jednou budou ostatní litovat nás. Nikdy by nás nenapadlo, že jednou skončíme uvěznění v pasti války.
Pamatuji si, že jsem nám měsíc balila tašky. Jednoho dne se boje trochu utišily a já jsem si řekla, že nikam nepůjdeme. Další den se zas zintenzivnily a já si řekla, že přece jen musíme odejít. Musíme vyrazit zítra.
Nakonec jsme se rozhodli odejít. Nevěděli jsme, že se válka v Sýrii takhle protáhne. Čekali jsme, že se věci vrátí do normálu za dva nebo tři měsíce. Že se vrátíme. Vzali jsme si jen malá zavazadla. Nikdy na to nezapomenu. Moje nejmladší dcerka si chtěla dát do tašky svoji hračku, chtěla si ji vzít s sebou, ale já jsem ji vyndala. Ona vycítila, že se hned tak nevrátíme. Doteď o tom mluví. Pořád se ptá: „Mami, proč jsi mi nevzala tu hračku?“
Když jsme odcházeli, neměli jsme tušení, že skončíme v uprchlickém táboře. Když jsme sem dorazili, naše úleva a štěstí se změnily ve smutek. Nikdy bych si nepomyslela, že zůstaneme v táboře bez potravin a vody a při tak vysokých teplotách. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tyhle okolnosti způsobily, že já i děti jsme první měsíc pobytu onemocněli. Děti dostaly průjem. Doslova se koupaly v potu. Nebyla tu žádná voda na mytí, někdy jsme museli stát dlouhé fronty na slunci, aby se na nás dostaly věci na příděl.
Tady v Domízu teploty občas dosahují i 50°C. V srpnu je tu příšerné vedro.
Vzpomínám si, jak jsem jednou stála frontu se synem. Tváře měl do ruda spálené od slunce,museli jsme tam stát hodinu. Ve frontě byli i staří lidé a někteří omdleli. Polévali jsme jim obličej vodou. Byli jsme vyčerpaní. Nezbylo nám nic, než se podporovat navzájem. Lidé byli tak frustrovaní, že se prali. Byly to těžké časy.
Teď pracuji pro Lékaře bez hranic jako osvětová pracovnice v táboře. Říkáme lidem o naší bezplatné zdravotní péči, informujeme je o nejrůznějších zdravotnických tématech a pomáháme jim řešit jejich potíže. Jsem opravdu šťastná, že mám tuhle práci. Pomohlo mi to zapomenout spoustu špatných vzpomínek a bolesti, protože nemám čas zabývat se minulostí.
Pracuji od úsvitu do soumraku. Pak se vracím domů a přebírám péči o děti a domácnost. Nemám čas přemýšlet. Kromě toho vydělávám peníze pro svou rodinu, abychom pokryli životní náklady. Měla jsem štěstí, že jsem tuhle práci získala. Zoufale jsme to potřebovali. Všechny peníze, co jsme měli, jsme utratili na cestě ze Sýrie do Iráku.
Každý pátek chodíme ven. Bereme děti do parků nebo navštěvujeme přátele a příbuzné a strávíme u nich celý den. Když je potřeba, věnujeme se domácím pracím. A pokud máme čas, vezmeme děti ven z tábora, aby se aspoň na chvíli dostaly pryč z táborové atmosféry.
Všechny problémy v táboře jsou si navzájem podobné. Například jsem zažila, jak nějaká žena předbíhala ve frontě. Tak jsem ji požádala, aby se vrátila na své místo. Odsekla, ať ji nechám na pokoji, že si nic nevydělala už osm měsíců. Že je její muž bez práce a že tam bude tak dlouho, dokud na ni nepřijde řada. Lidé se neustále potýkají s vysokými cenami vody a základních potravin. Řekla mi, že už nemá žádnou vodu a před deseti dny jim odpojili elektřinu. Tohle jsou ty nejzákladnější potřeby lidí.
To jsou problémy, které v táboře řešíme. Ti, kdo nás tu navštíví, si okamžitě všimnou potíží s nedostatkem vody a výpadky elektřiny. To je na denním pořádku, to jsou naše hlavní potřeby. Jsou to věci, o kterých lidé ve zbytku světa vůbec nepřemýšlí. Máme problémy, trpíme nedostatkem. Copak může být někdo bez elektřiny? Copak se dá vyjít z domu bez sprchy a fungovat deset dní bez vody? Víte, voda je životně důležitá. Lidé tu jsou bezmocní. Co mají dělat? Nemají na výběr.
Abych pravdu řekla, pomalu si zvykáme na život tady. Nemáme jinou možnost. Buď se musíme přizpůsobit, nebo se vrátit do Sýrie. Zpátky ale nemůžeme kvůli dětem. Veškerý náš majetek v Damašku lidé rozkradli. Není tam práce a válka pořád trvá. Takže se nemůžeme vrátit. Musíme zůstat tady a zvyknout si.
Přála bych si alespoň trochu pěkný dům, kde by mohly žít mé děti, a přála bych jim lepší budoucnost. Chtěla bych, aby všechny čtyři pokračovaly ve studiích, šly na vysokou školu a získaly určitou úroveň vzdělání. To je můj sen. I sen mého manžela. Taky bych se chtěla dočkat konce téhle války, abychom se mohli vrátit do Sýrie.
(červen 2016)

Číst všechna svědectví