Mpawenayo
22 let, žije ve Ndutě

Po příjezdu do Nduty jsem dostala stan, trochu jídla a vody a nějaké kuchyňské potřeby. Byl to pro mě hodně zvláštní pocit. I když jsem za tuto pomoc vděčná, nutí mě to přemýšlet o domově a o všech těch věcech, které jsem tam nechala. Žít v táboře je velice složité i přes pomoc, které se nám dostává – nemáme dostatek jídla a pořád máme hlad.
Každý den v táboře mi připadá dlouhý jako týden. S tím, jak běží týden za týdnem, mi můj starý život připadá čím dál vzdálenější. Doma jsem studovala humanitní vědy, žila jsem normální život a připravovala jsem se na narození svého prvního dítěte. A teď je ze mě uprchlík a žiju v uprchlickém táboře. To není to, co bych od svého života očekávala.
A aby toho nebylo málo, onemocněla jsem. Jsem tady v nemocnici, protože trpím závratěmi a velkými bolestmi břicha. Můj manžel zavolal sanitku, ale ta nepřijela, tak jsme šli na zdravotnickou stanici Lékařů bez hranic a ti mě sem odvezli. Lékaři zjistili, že trpím vážnou formou malárie a zánětem močových cest. Řekli, že mi hrozí potrat, že bych mohla přijít o své nenarozené dítě, kterému je teď 28 týdnů.
Jestli moje dítě umře, bude to moje chyba. Cítím vinu za to, že jsem nebyla schopná dát mu to nejlepší. Nastávající maminky se o sebe v táboře bohužel nemohou starat tak, jak by bylo potřeba. Mám velký strach z budoucnosti. Je tak těžké mít ještě vůbec nějaká očekávání.
(17. února 2017)

Číst všechna svědectví