Sarah
20 let, uprchlice v řeckém Idomeni, původem z okresu Wakiso v Ugandě

Našeho otce zabili v Ugandě lidé ze sousedního kmene kvůli sporu o území. Někteří lidé nám pomohli dostat se do Keni, protože znali našeho otce a mysleli, že nás lidé z toho kmene budou chtít také zabít. Tam nás někdo nasměroval, abychom šli do Turecka a pak do Řecka.
V Turecku jsme nastoupili na malou nafukovací loď se 45 lidmi. Brzy jsme si uvědomili, že se voda pomalu dostává do člunu. Snažili jsme se zavolat pobřežní hlídku, ale nepřicházela. Voda pronikala dovnitř a všichni jsme byli mokří, včetně dětí. Mysleli jsme, že je s námi konec. Nikdo nevěděl, co dělat. Pak jsme se pomodlili a všichni plakali, protože loď se potápěla. Jeden člověk dostal infarkt. Ale najednou jsme uviděli velkou pochodeň a zachránili nás Řekové. Bylo to, jako bych viděla samotného Boha.
Poté nás odvezli do nemocnice. Dali mi nějaké léky a dítě mojí sestry dostalo nové oblečení. Dokonce nám dali jídlo. Poté jsme se nalodili na velkou loď do Atén a následně jsme jeli vlakem do Soluně. Odtud jsme celou cestu sem šli pěšky. Na hranicích nás objevila policie a zatkla mou sestru a moji kamarádku. Nechali mě jít, protože jsem byla těhotná. Po chvíli propustili i mou sestru s kamarádkou.
Cestujeme s nějakými Syřany. Jsou na nás velmi milí; někteří mluví anglicky, abychom jim rozuměli. Dávají nám vodu a pomáhají nám s dítětem. Velice se bojíme překročit hranici do Makedonie, protože jsme slyšeli, že tam znásilňují ženy. Nemůžeme se však vrátit do Afriky.
(srpen 2015)

Číst všechna svědectví